Muzeum moderního umění se specializuje na výtvarnou kulturu 20. a 21. století. Pořádá dlouhodobé expozice i krátkodobé výstavy českého i zahraničního moderního umění. Uspořádalo již výstavy například Victora Vasarelyho, Magdaleny Abakanowicz, Magdaleny Jetelové a celé řady dalších umělců. Jako jediné muzeum v Česku se věnuje sběratelství tzv. autorské knihy.

Století relativity
V Mansardě, která je věnována 1. polovině 20. století, je důraz položen především na ta malířská a sochařská díla, která postihují základní proudy a tendence v českém moderním umění sledovaného období. Expozice v úvodní části reflektuje dobu doznívání impresionismu a v kontrastu k nim představuje projevy symbolismu a dekadence ze začátku 20. století. Těžiště expozice pak spočívá v představení moderních směrů od expresionismu, kubismu a kuboexpresionismu až k civilismu nebo naopak exotismu 20. let. Závěr 20. let a 30. léta jsou věnovány abstraktním projevům a surrealismu. Poslední kapitolu pak tvoří díla reflektující v různých podobách dobu válečné apokalypsy. Specifickou kapitolu této části expozice pak představuje moderní krajinomalba, jejíž nejvýraznější díla rovněž (byť jiným jazykem) reflektují atmosféru doby, ve které vznikly.

Druhá část stálé expozice, která je umístěna v Obrazárně, je časově vymezená děním na výtvarné scéně nedlouho po skončení druhé světové války a pokračuje ukázkami nejvýznamnějších výtvarných tendencí druhé poloviny 20. století až do jeho závěru. Expozice začíná ukázkami tvorby významných solitérů 50. let či autorů, kteří navazovali na předválečnou avantgardu. Dále je pozornost věnována vzniku poválečné abstrakce, tedy dílům spjatým s různými podobami lyrické a strukturální abstrakce. Z mnoha protichůdných tendencí 60. let pak v expozici dominují ukázky širokého rozlivu lettrismu a neokonstruktivismu, s nimiž kontrastují malířská a sochařská díla tzv. nové figurace, české grotesky a pozdější existenciální figurace 70. a 80. let. Závěr expozice pak uzavírají konceptuální a postmoderní projevy, jejichž „blahé i neblahé vlivy“ zřetelně ovlivnily umění poslední dekády.

Specifikem této části expozice je pokus o vřazení českého umění do širšího, víceméně středoevropského kontextu. Vedle českých tvůrců se tak seznámíte i s tvorbou exilových autorů a význačných umělců z Polska, Maďarska a Slovenska.

Z historie muzea
V roce 1989 se Muzeu umění Olomouc podařilo získat své dnešní sídlo - areál budov v Denisově ulici. Osudy místa, na němž se tento objekt rozkládá, jsou pohnuté. Plyne to především z jeho exponované polohy uprostřed starého města. V roce 1246 zde na základě papežského povolení založil Martin Pokora útulek pro malomocné. V sousedství Nové brány a při hradební zdi chránící v těchto místech vlastní město proti Předhradí pak v následujících staletích vyrůstal areál, skládající se z kostela, několika dalších budov, zahrady a hřbitova.

Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala. Roku 1785 byl však špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna.

Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko - v letech 1902-1915 - stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo. Noví majitelé přistoupili v letech 1915-1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely. Novou podobu objektu vtiskli zejména místní stavitel Jaroslav Kovář st. a mnichovský sochař Moritz Lau.

Změny doznalo především uliční průčelí, které od té doby představuje osobitou syntézu posecesního neoklasicismu vídeňské provenience a inspirace kořenící i v pražském kubismu. 1926 zde byl po adaptaci části interiérů otevřen Rádio bar a přístavbou v témže roce vzniklo i kino, Roku 1967 pak bylo v prostorách zrušeného baru zpřístupněno Divadlo hudby.

Areál, významný urbanisticky i architektonicky (tvoří jednu z výrazných podnoží předního olomouckého památkového souboru vrcholícího protějším chrámem Panny Marie Sněžné), se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Galerie výtvarného umění jej od roku 1990 adaptuje pro výstavní, expoziční a provozní účely.

Více informací včetně aktuálních akcí, provozní doby a cen vstupného najdete na webu muzea.